BYLY ASI TŘI HODINY, JAKOŽE RÁNO

​

Byly asi tři hodiny, jakože ráno. Dirk kráčel po mostě. Jeho cestu lemovaly sochy. Zle na něj hleděly. On na ně ostatně také. Asi nějací svatí, pomyslel si. Vehnaní do náruče smrti pro svou víru. Paradoxní! Já se vženu do náruče smrti sám, protože žádnou víru nemám. Jsem jim úplným opakem. Ony jsou neživými sochami mrtvých, já jsem člověk živoucí, z masa a kostí, obraz člověka živého.

A tak nic Dirkovi nedávalo smysl. Všechno mu připadalo směšné. A snad i bylo. Kdo ví?

Nicméně… Dirk kráčel podél soch a již se blížil ke konci mostu. Byl frustrován. Chtěl skočit od paty sochy s tím nejhroznějším a nejškaredším pohledem, ale nedokázal ve víru myšlenek rozpoznat, která socha to jen může být. Všechny se tvářili stejně zle.

„Proč čumíte všechny stejně?!“ rozvzteklil se Dirk na jednu. „Do hajzlu!“ A silně ji nakopnul. Pak se jeho mysl ocitla v jednom ohni.  Vše kolem se motalo, nažloutlému matnému světlu se stěží dařilo proniknout až k němu, neboť začala padat mlha. Hlavy soch se stávaly matnějšími a matnějšími. No až z nich zbyly jen sivé obrysy. To už Dirk nemohl vydržet a vydal se ke kamennému zábradlí. V tu chvíli si však povšimnul jedné věci, a to že celý most je postaven ze stejného kamene, do něhož byly tésány ty sochy. Ó, běda! Vždyť ten most je jedno velké sousoší!!!

A Dirk už se vyšplhal na zábradlí. Nezáleželo už odkud skočí, když teď stál na sousoší. - Párkrát se rozhlédl kolem, jestli někdo nejde. Nešel. Kdo by také co pohledával během chladné noci na kamenné lávce ve městě zahaleném do mlhy a žlutých světel kromě sebevraha.

Dirk pohlédl do vody počechrané větrem. Ve vodě se objevil obličej.

„Vyser se na to!“ pronesl obličej bez intonace, bez emocí.

„Ne!“ odvětil Dirk rázně, ale přesto svůj skok odložil. Byl příliš zvědav, co mu na to obličej řekne.

„Vypadni, nebudu se s tvojí duší vláčet až k šéfce, dneska má krámy a bude zase nepříjemná.

„Cože?“ Dirk znejistil. Tento výjev ho poněkud vyvedl z míry. Co to ksakru je? Zhulenej není, vožralej taky ne a vůbec. – „Kdo seš?“

„Ach jo.“ Obličej protočil oči v sloup. „Naser si, nic ti neřeknu.“

„Jestli ne, tak skočim!“

„Oukej oukej, hlavně klídek jo? Já ti to teda řeknu, spokojenej? – Jsem posel s dušemi.“

„To je jako co, kurva?“

„Mám tě dovízt k nadřízený, ta si tě zapíše, pak počkáš na spoj a pojedeš pak na příslušný místo, kam patříš. A věř mi, tim skokem si to dost posereš, nebudeš mít ani pořádnej nábytek, možná ti na pokoji budou prolejzat gaučem štěnice a v šatně budeš na věčnost zápasit s moly. Jo, a to ani nechtěj vědět, co ti tam budou nosit za blivajzy, ke kterejm akorát čuchneš a jen v neděli se odhodláš to jídlo dojíst, protože budeš mít tak strašně moc zasranej hlad.“

„Odkud seš, ksakru?“

„Z ,onoho světa‘, jak tomu říkáte; z ,věčnejch lovišť‘; z ,pryč na věky‘; z ,tam, kde vám bude líp‘; a tak dále a tak dále.“

„Takže seš smrt!“ rozsvítilo se Dirkovi.

„Ne, nejsem smrt,“ protočil zase ksicht na vodě oči v sloup. „Proč si všichni myslíte, že jsem smrt? Jsem jen ZE smrti.“

„Jak jako ze smrti?“ nechápal Dirk.

„To je organizace pro převod duší z živých těl na onen svět. Nějakej ňouma si ale vymyslel, že to je nějaká kráva s černou kápí a kosou a abych to každýmu vysvětloval. Nesnášim svojí práci.“

„Tak proč ji děláš?“ zeptal se Dirk.

„A proč děláš ty tu svou?“ vysmál se mu obličej. To Dirka uzemnilo. „Potřebuješ prachy jako já, na nic lepšího nemáš a ostatní příležitosti stojej ještě víc za hovno, takže seš nakonec rád, že na tom nejsi hůř. – I když tobě už asi nestačí vědomí toho, že může bejt hůř,“ dodal ksicht po odmlce, když mu to secvaklo. „Vždyť se chceš vlastně zabít z toho, jak je ti na hovno. Nebo tě jen zrovna teď odkopla stará a myslíš, že bez ní nemůžeš dál žít?“

„Ne. – Jsem sám.“

„Nebo si tak jenom připadáš, nemyslíš? Je horzně těžký určit, kterej typ sebevraha seš. Jojo, pár jsem jich tu už měl,“ zasmál se. „Vždycky je prdel s nima mluvit. Jsou si tak nejistí, potí se na čele, ačkoli je zpravidla pod nulou. A pak žbluňknou do tý ledový vody a já abych se s něma vláčel ,tam‘.“

„Kam?“

„No na smrt přece. Teda jak vy říkáte. Jo, a víš, který mě serou nejvíc?“

„Který?“ pronesl posmutněle Dirk.

„Ty, který dostanou infarkt už ve vzduchu. Mně nevadí zima ani nic moc vlastně. Ale ta změna prostředí. Ta je fakt nepříjemná. Třeba jednou jsem zkoušel zalízt si do toho šutroví, z který ho je ten most –.“

„Je to sousoší,“ přerušil posla s dušemi Dirk.

„Cože? Co to meleš, ty vole?“

„Je to sousoší, je to z jednoho materiálu.“

„Ty vole, kámo, říkám ti rovnou: jestli se fakt tak chceš zabít, tak prosim tě někde jinde, já se s tebou vláčet nebudu celou tu štreku na ,onen svět‘, to bych ti cestou musel rozbít hubu aspoň desetkrát, i když stejně žádnou hubu ty ani já pak mít nebudem, ale to je jedno. Ještě ke všemus mě přerušil. A ještě takovou píčovinou! Kde jsem to skončil… jo, jak jsem si zalezl do toho mostu. M-O-S-T-U! Spojuje to dva břehy pod kterejma je voda. Tomu se říká most!“

„Most je určen mostovostí,“ pronesl bezduše Dirk.

„Kámo, tak ty běž fakt do prdele. Víš co? Jsi mi jedno, stejně jako všem živejm, hm? Tak nebuď stejnej zmrd, jako jsou ostatní na tebe, a aspoň mne vyslechni, vole.“

„Dobře,“ povzdechl si Dirk. „A nemůžu nejdřív skočit a až pak mi to řekneš?“

„Ne. Řekl jsem ti snad jasně, že se mnou na ,místo, kde ti bude líp‘ nejdeš! A teď už poslouchej nebo se snad i já zabiju.“

„To po smrti jde?“ podivil se Dirk.

„Vole,“ rozčílil se zas posel, „aspoň říkej po úmrtí, né po smrti. A jo, i po úmrti můžeš umřít. A tedy… se i zabít.“ Obličej nahodil úsměv, asi ironický.

„A co se stane pak. Jako když se zabiješ?“

„Jak to mám asi, kurva do prdele, vědět? Víš snad ty, co se stane po smrti – teda po úmrtí? Do hajzlu, užs mi popletl celýho.“

Dirk mlčel.

„Tak vidíš! – Tááák… A teď konečně zpátky k mý historce s MOSTEM. – Takže jsem si zalezl do toho šutroví, z kterýho je ten MOST udělanej a postavenej a pak jsem se ti tam tak nádherně uvelebil. Víš ono čim hustší materiál, tim líp mi tam je. Ale nesmí bejt zase až moc hustej. Tady ve vodě je to fajn, hlavně to nemám pak tak daleko k těm mrtvejm. Jenže jsou tady stejně samí sebevrazi. To je proto, že tak seru šéfku. Kdybych ji nesral, mohl jsem bejt v klídku v nemocnici, kde nejsou takoví psychopati jako třeba ty. – Pověz, proč se chceš vlastně zabít? Všechno stojí za hovno, to vim, to je jasný. Proč by se taky asi zabíjel člověk, kterej se má skvěle?“

„Celebrity to dělaj.“

„Prosim tě, celebrity, co se chtěj zabít, se maj taky na hovno, taky je všechno sere. Všichni, kdo se chtěj zabít, se maj na hovno. A je jedno, jestli sou švorc někde na ulici v mrazu nebo svá těla balí to nejdražších kožešin a lidi jim můžou utrhat ruce.“

„Hm. Co já bych dal za to, aby mi lidi trhali ruce.“

„Chachá! Tak proč chceš teda skočit a nechceš umírat dlouhou a pomalou bolestí, když seš takovej masochista?“

„Vždyť víš, jak to myslim.“

„No jo, jen se mi tady nerozbreč.“

„Skvělý! I smrt se mi směje.“

„Nejsem, kurva, žádná smrt! v Smrti jen pracuju.“

„Stejně na tom nezáleží.“

„Tobě možná…“

„Nezajímalo tě náhodou, proč se chci zabít?“

„Ale jo,“ konejšil Dirka obličej posla. „Je to, protože o tebe lidi nemaj zájem?“

„O to ani nejde. Sem tam si někdo vzpomene.“

„Tak v čem je problém, do pérdele, u psích hoven a anusů?“

„Čekal jsem posla smrti ušlechtilejšího.“

„Tak to bys nesměl páchat sebevraždu, vole.“

„Ti, co zemřou přirozenou smrtí, maj někoho vznešenějšího?“

„Ts! Přirozenou smrtí. Eh, jo! Ti, co zhebnou normálka, maj někoho, kdo není takovej imbecil jako já.“

„Aha. – No… tak teda spíš v životě nic nemám.“

„Blé, nic nemám,“ protáhl obličej obličej. Jakože obličej toho posla se prostě protáhl. Taky by šlo napsat: protáhl obličej ksicht. Asi by to ale o moc větší smysl nedávalo. Pokračujme, sorry za zdržení.

„Není nic, pro co bych žil. Ostatní se baví, maj přítelkyně a přátele, chodí na párty, na večírky, na koncerty, do kin. Ale mě ani nic z toho nezajímá. Nechci chodit na párty a večírky, kde jsou stejně lidi, co jsou kokoti. Však se na to podívej, posle. Jestli můžeš teda. Je to jeden blb vedle druhýho, dokonce i já jsem blb a vím to, nic nedává smysl, všechno je jen přetvářka a my, lidé, se ženem celej život za něčím, co ani není, co není skutečný. A nakonec stejně skončíme stejně – že není žádná spravedlnost? je přece –, všichni umřeme. Ženeme se jen do náruče smrti. Teda tý organizace, prostě chápeš, ne? Všecko všecičko, každý okamžik našeho života je k ničemu.“

Obličej se zatetelil smíchem.

„Co je?!“ rozčílil se rozhicovaný Dirk.

„Všechno je k ničemu. Stejnej jako ostatní.“

„Neříkej, že není.“

„Co není?“

„No neříkej, že to tak není? – Jakože to, co říkám.“

„No není,“ zasmál se zas posel.

„Dokaž to!“

„Inu, leccos jsem již naznačil. Dokonce víc, než je mi dovoleno, ale což. Stejně! Tahle práce by mne nebavila, kdybych si z vás nedělal šprými.“

„Takže mi lžeš?“

„Ne – nebo snad ano?“ chechtal se dál onen zlotřilý posel.

Načež Dirk udělal pohyb, díky kterému se měl odrazit, ale obličej zas promluvil a tím ho zastavil.

„Počkej,“ dosmál se, „nedělej to. Jo, mluvil jsem pravdu, jen jsem tě chtěl trochu povodit za nos, či jak se to říká.“

„A jak ti mám věřit,“ zeptal se už zoufalý Dirk, „že zas nelžeš?“

„Já nelžu,“ pousmál se ksicht. „Jen si občas dělám srandu. – Takže se chceš zabít, protože je všechno zbytečný?“

„Jo,“ řekl ještě rozezlený Dirk poněkud histericky.

„Ha! A není to náhodou trochu debilní argument?“ otázal se obličej.

„Proč?“

„No, když je všechno zbytečný a k ničemu a já nevim, co ještě, tak mě tak napadá, jestli není zbytečná i sebevražda?“

„Ne.“

„Proč?“ zeptal se poslova tvář důrazně.

„Vždyť… co to je za život? Hele, řeknu ti to takhle: Trpim už nějakou řádku let depresemi. Vždycky přijde, pokáždý se vrátí, ve stejnou dobu na stejném místě. Není ji úniku. Ze začátku se chceš tý mrchy zbavit, ale pak tě pohltí a chceš si ji nechat. Víš, že by stačilo lusknout prsty, jen se krapet snažit, a byla by prostě pryč. Ale ty to nechceš, ona tě přemluví, aby sis jí nechal. A pak, pak ti rozesírá celej tvůj posranej život. Chápeš? Myslíš, že je někdo zvědavej na lidi s depresema? A myslíš, že lidi s depresema jsou zvědavi na jiný lidi? Jo, oukej, někteří možná jo. Ale já ne. Mezi ostatníma se mi jen přitíží. A mezi ostatní chodim jen, když jsem v práci. Proto ji tak nenávidim tu proklatou bestii. Kdybych tak mohl bejt jen zavřenej ve svym bejváku a tam si tvrdnout tak dlouho, dokud si pro mě nějakej tvůj kámoš nepřijde. – “

„Nemám kámoše,“ namítl posel.

„Drž hubu! O nic nepřicházíš. Všechno je to jen banda dementů a kriplů. Nikdo tě nikdy nepochopí, někteří projeví aspoň úsilí, ale stejně je to hovno platný. Mít deprese… Víš, co to vůbec je?“

„Taky je mívám. Ono ty debily, co furt odvádim. No… zkrátka a dobře není těžký se od nich nakazit tim jejich věčnym nihilismem.“

„Ha!“ rozzářil se Dirk. „A nejradši bys je neviděl, co?“

„Si piš,“ mrknul obličej na Dirka.

„A takhle to s lidma funguje. Nechtěj tě, když jsi depresivní. Nahlížej na tebe – inu – jinak. Je to vlastně nemoc, tak to ostatní vnímaj.“ Dirk si povzdechl a pak pokračoval: „Lidi tebou začnou opovrhovat, když tu depku dostaneš. Nebudou se s tebou chtít bavit, začneš pro ně bejt obtíž, začneš vystupovat z řady a to společnost nedokáže vystát! Možná, že tě začnou i pomlouvat, začnou tě brát jako něco jinýho!“ Dirk se odmlčel. „Když si získáš tuhle nálepku, už je těžký ji ze sebe strhnout. – Mimochodem, víš, co je sociální labeling?“

„Prosim tě,“ procedil posel, „drž už hubu. Ani se nedivim, že tě lidi tak nesnášej.“

„Nu nevadí,“ řekl Dirk zaujat teď nějak sám sebou a svými debilními kecy. „Víš, ale mně stejně moc nakonec nevadí bejt sám, nakonec to zkousnu. Jiní to třeba v tom stavu, ve kterym sou, nevystojej. Ale do nedávna to bylo jediný, co mě drželo při životě. Samota.“

„Proč teď sloužim jako zpovědník?“ bědoval posel. „K čemu jsme vám dali tu křesťanskou víru, hernajs?“

„Co?“

„Neřeš.“

„No, tak prostě mi bylo nějak dobře, když jsem byl sám. Občas mě někdo někam vytáhl, nevim proč, tak jsem šel a i mezi lidma mi bylo sem tam dobře, ale někdy i daleko hůř než normálně třeba i v práci. Ale teď poslední dobou jsem cítil, jak jsem uvězněnej společností, odsouzen k práci až do důchodu, kterýho se beztak nedožiju. A jak jsem tohle vězení spatřil, věděl jsem, že cesta z něj – je jen jedna.“

„Blabla, a tak jsi pak nakráčel sem s tim, že se zabiješ, já jsem se tu zjevil, protože na tebe nejsem zvědavej, a ty sis to zatím rozmyslel a půjdeš domů s tim, že začneš novej život, plnej risků a úžasných věcí, což se ti nesplní tak docela, budeš více méně šťastnej, dokud nedorazíš za mým kolekáčkem, a pak šlus, konec, finito, adios, amigo!“

„Jak to? Co to povídáš? Já jsem si přece nic nerozmyslel.“

„Prosim tě! Chceš se zabít, nemáš co ztratit. Víš, co to znamená?“

„Co, ty chytrej?“ uchechtl se Dirk.

„Můžeš si dělat totálně, co se ti zachce. Není, co ztratit, stejně je všechno k nišemu, tak proč neriskovat, proč nezkoušet zvrhlosti. Šukals někdy kurvu? Ne? Zkus to, třeba to bude prdel, nemáš, co ztratit. Zkoušels někdy složit písničku jen tak s kytarou? Co? Ne? Zkus to! Bude to sračka? Nevadí, stejně je všechno jedno. – Hele, řeknu ti to na rovinu. Bohužel, ne všichni, kdo stále tam, kde stojíš ty nebo jinde na tom zábradlí, i snad na tom z druhý strany, to pochopili. Tím, že se nezabiješ a rozhodneš se dál žít, uděláš velmi ušlechtilou a užitečnou věc.“

„Jakou?“ zeptal se Dirk.

„Nebudu se s tebou muset vláčet já, ale ten zmrd, kterej mi vzal místo v místní největší nemocnici. Tam jsem chtěl já. Jenže, mě nesnášej a tak jsem tu u mostu; to je můj revír. Takže, milánku, sbal si fidlátka, poslechni, co jsem ti poradil a pěkně si umři v tý obří nemocnici třeba na infarkt nebo mozkovou příhodu, to už je jedno, co si tvý tělo vymyslí. Mysli hlavně na to, že mi tim uděláš ohromnou radost. Klidně i někde na ulici lehni, to mi zas bude kámoš vyprávět, jak jsou všichni překvapení, že umřeli, když to nečekali. Ale hlavně prosim neumírej tady na tom mostě nebo pod nim. Snažně tě prosim! Dělej, běž, skákej, utíkej, hopsej. Neboj se, buď aktivní a riskuj, jak jsem ti poradil. Neboj se být sám sebou a kašli – víš na co kašli? –, kašli, prosim tě, na jakoukoliv soudnost. Ta vede jen a zase k tomu, že se budeš trápit. A víš ty co? Když na to nebudeš dost silnej vnitřně, jestli chápeš, tak se, prosim tě, aspoň voddělej v tý nemocnici. Ukradneš někde pistoli nebo tam skočíš někde z okna; jak jsem říkal, je to největší nemocnice ve městě, takže má i dost pater na to, abys to měl rychle za sebou. Hlavně! Zkus, když tak, padat na hlavu,“ obličej mrknul. „Ale teď už mazej, chci si zase zalízt na chvilku do toho šutroví. Je mi tam strašně až přímo pekelně příjemně. Snad se tady teď přes noc nikdo neobjeví a já nebudu muset dávat pozor. Přeci jen zbloudilé duše jsou poněkud zmatené pak, když je vyzvednu až po době a pak jen mekotaj. Lepší, když je seberu rovnou a ony neblouděj. Ale ono stejně bude brzo svítat, tak to si v těch šutrech moc nepobudu. No nic, těšilo mě, pozdravuj starou, až si nějakou najdeš nebo koupíš, a už utíkej. Celou noc jsem se tam těšil, ale to furt nějaký auta, pak sem tam někdo přešel, a když už byl most prázdnej, tak se objevíš ty… Ach jo. Tak mazej z toho zábradlí a páček shledáček. Teda, doufám, že už tě neuvidim. Když tak choď uprostřed chodníku, jo? Tak zdarec, kámo!“ A obličej se vytratil.

Dirk tam ještě chvíli stál a přemýšlel, jestli se mu to jen zdálo nebo zdali to byl nějaký zjev shůry či snad zespod, pak opatrně celý vyjevený a mírně nejistý a rozklepaný slezl pěkně zpátky na chodník, jak si onen „posel“, či co byl ten obličej zač, přál. Pak ještě vyměnil pohledy s okolo stojícími sochami, přišlo mu, že jedna z těch soch má přeci jen hroznější výraz než ostatní. Nu, a pak odešel směrem domů. Mlha zatím přikryla i hladinu řeky, ze které náhle vyplulo tělo. Ale voda zůstala nezčeřená. To tělo bez jakéhokoli pohybu vplulo do mostu a v něm zmizelo. Jen pohled oné nejhroznější sochy byl ještě hrůzostrašnější nežli předtím.